Nedávno se mi rozbil pevný disk v počítači. Měl jsem na něm nainstalovaný systém Windows. Jelikož jsem ovšem ztratil instalační cd, beztak od Windows XP, které jsem nostalgicky udržoval velmi dlouho, a nechtěl jsem obcházet ochranu proti crackování, rozhodl jsem se nainstalovat na nový disk operační systém Linux.
Jaké překvapení: Téměř všechno na Linuxu zadarmo! A taková spousta programů! Nadšeně jsem pročetl nějaké články o základním dělení a začal se rozhodovat o tom, kterou distribuci bych mohl zkusit. Probíral jsem se množstvím nabídek, které všecky vypadaly velmi lákavě. Všechny měly nějakou přednost, ale nedostatky jsem zatím nedokázal najít. Řekl jsem si, že distribuce, nebo pro mě zjednodušeně „konkrétní systém“, nejsem schopen posoudit, a tak jsem se rozhodl prostě a jednoduše pro Ubuntu, u něhož se nabízela jistá uživatelská přívětivost a jednoduchost při instalaci.
Systém se nainstaloval a rozběhl. Design byl velmi pěkný, i když pro mě poněkud nezvyklý, vyvedený převážně ve fialové barvě. Otevřelo se grafické uživatelské rozhraní zvané Gnome a já jsem zíral. Připomínalo to trochu Mac, který jsem kdysi viděl v jedné firmě, trochu bych tam našel něco z Windows, ale po pravdě lehce mi vadila ta barevná kombinace a panel s aplikacemi umístěný vlevo. Oni uživatelé Ubuntu Gnome toto právě považují za přednost, ale já s tím měl potíže. Jsem totiž odchovanec Windows a stále mě to myší táhlo vlevo dolů, abych spustil program.
Pokusil jsem se nastavit základní vzhled systému, podle svého přání a ono to šlo. Postoupil jsem o kousek, sice s jistým úsilím, ale o to více mě těšilo, že jsem to zvládl. Dokonce se mi povedlo hlavní panel přesunout dolů, za což bych asi sklidil i slušnou kritiku z řad vyznavačů horního panelu, ale to víte, starý Windowsák to tak prostě potřebuje.
Podařilo se mi nakonfigurovat vizáž Grafického uživatelského rozhraní tak, že jsem se cítil alespoň trochu doma (rozuměj: podobalo se to Windows). V internetovém prohlížeči nebyl problém, protože na Firefox jsem byl zvyklý. Vtipné bylo, když jsem zjistil, že uživatelských rozhraní lze využívat na tom samém počítači několik. A každé může vypadat docela jinak. Začala se mi z toho točit hlava. Doladil jsem jemné detaily ve vzhledu obrazovky, abych se dobře orientoval. Tedy tak, jak jsem zvyklý.
Co se týká dalších úprav systému a dalšího objevování, hledím vstříc nejisté budoucnosti, která mě zřejmě zavede do příkazového řádku a do dalších tajemství, která jsem zatím nechával zamčená ve skříňce své fantazie a pluji dál do neznámých vod pro mě neprobádaných končin Linuxového světa.