Lůzr

„Stačí jen velké odhodlání“

Lůzr header image 2

Aktivní stáří

Červen 10th, 2014 · žádné komentáře · Ze života

Stará paní

Stará paní

Jaké to asi bude? Můžu se na svoje stáří těšit? Stihnu do té doby vše, co si chci splnit?  Takové to otázky si právě pokládám.

Jakmile se člověk narodí, začínají mu ubíhat minuty. A proto nesmíme ztrácet čas přemýšlením nad tím, jaké by to či ono mohlo být a konat. Může se totiž stát, že to co tu dnes je, tu taky zítra už být nemusí.  Zažívám pořád ten pocit, že si řeknu, to je za dlouho. Jenže pak se nestačím divit, jak ten čas letí, i když v některých situacích se nám zdá, jakoby se zastavil.

Podle mě, může mít stáří dvě podoby.

První je taková, že se v pokročilejších letech zaměřujeme spíše na rodinu, své staré známé a vzpomínáme na všechny naše zážitky, ať už veselé nebo smutné. Máme kolem sebe lidi, co nás mají rádi a můžeme se na ně beze všeho obrátit, když budeme potřebovat. To zní moc hezky a tak bych to taky chtěla mít i já.

Ale může se stát, že se nám nepoštěstí mít takovéto zázemí a budeme na všechno sami.

Téměř dennodenně potkáváme starší lidi. Někteří se zdají být fit, někteří mají kolem sebe milující rodinu a některým v očích vidím, že jim něco chybí. Jakoby jejich plamínek v očích pomalu zhasínal.

Neumíme si představit, jak se cítí a co prožívají. Proto bychom se k nim měli chovat s určitou úctou, pokorou a hlavně si jich vážit a obdivovat je. Vždyť oni taky byli mladí jako my. Učili se, užívali si a o něco se zasloužili. Není pravda, že se už narodili staří, jak si některé malé děti myslí. I když je to vtipné.

Je nutné si uvědomit, že když jsme byli malí, tak to byli právě oni, co se o nás starali. Věnovali nám veškerý svůj čas a milovali a milují jen nás. Ne, není to sobecké. Co je větší než mateřská láska? Nic. Proto bychom jim jako poděkování za jejich péči měli pomáhat jak po fyzické, tak i po psychické stránce a snažit se, aby si i v jejich věku užívali. Nelíbí se mi, jak někteří senioři dávají své peníze dětem, namísto toho, aby si je užili. Vždyť si to zaslouží, tak proč jim je máme brát? Spíše my bychom jim měli přilepšovat, ovšem pokud na to máme prostředky. A na to navazují i naším národem oblíbené ,,igelitky,, , které můžeme vidět na každém kroku. Pokud se vydáte do jiných zemí, snad nikde tento styl tašek nenajdete. Říká se, jiná země, jiný mrav a já to naprosto chápu, ale z tohoto našeho nehezkého zlozvyku mi běhá mráz po zádech. Asi je to způsobeno tím, že i přes naše nákupní možnosti, toho mnozí neumí nebo snad nechtějí využívat.

V mém okolí si všímám, že se zvyšujícím se věkem klesá zájem o polehávání u moře a popíjení drinků na pláži. Naopak u starších lidí roste zájem o poznávání. A nemusí to být jen památky, ale i různé adrenalinové zážitky.

To nejmenší, co bychom měli být schopni pro ně udělat, je postarat se o ně. Rodiče se totiž postupem času stávají opět takovými malými dětmi. Takže pokud je to možné, je dobré jim dát ten největší dárek, co můžeme a dopřát jim důstojné stáří. A tak by to mělo být i u našich zvířecích kamarádů. I oni jsou součástí naší rodiny.

Pochopitelně, že každý takové možnosti nemá. V těchto případech jsou tu domovy důchodců a jiné instituce. Ty u nás ale bohužel nevypadají vždy tak, jak bychom si je představovali.

Mladí nebudeme napořád. Proto se snažím se ke starším chovat a zacházet s nimi tak, jako si to přeji já, až budu v jejich letech. To, co nám zabere pár minut, jim trvá o poznání déle. Proto je dobré jim pomáhat, dávat jim najevo svůj obdiv a respekt a snažit se jim zpříjemnit chvíle, které jim zbývají.

Hlavní, je věci neodbývat a také stárnout s elegancí. To, že máme o nějakou tu vrásku navíc a léta přibývají, přece neznamená, že je všem dnům konec. Věk je jen číslo. A i když to zní jako ohraná písnička, nejdůležitější je zdraví. Opravdu to tak je. Můžeme mít nespočet přátel, peněz, ve všem se nám může dařit, ale zdraví máme jen jedno. A hned po zdraví je největším lidským pokladem rodina.

Popravdě, pořád nevím, jestli se na stáří mám nebo nemám těšit.  Chtěla bych se pak zamyslet, otočit se za svým životem a říct si – ano udělala jsem všechno, co jsem si přála, vím vše, co jsem vědět chtěla a ničeho nelituji. Pokud si budu moct odpovědět, na tyto přáni ano, bude to pro mě znamenat, že jsem si svůj život užila a na stáří se můžu těšit.

Tags: ··

No Comments so far ↓

Stejně jako čerpací stanice ve venkovském Texasu po 10 hod., Komentáře jsou uzavřeny.